Bára s Markem a malým Adamem se rozhodli žít jinak. Žít dva roky na cestách po Evropě v obytné dodávce. Svoji domácnost úplně zabalili a tak celý jejich domov teď cestuje s nimi. Jaké to je, když vám je celým domovem jen obytná dodávka a jak se cestuje po Evropě teď v době koronavirové pandemie a s tím souvisejícími opatřeními?
Vyrazili jste na velkou cestu obytnou dodávkou. Ne na pár týdnů nebo měsíců, ale dokonce na roky. Nechali jste si nějaké doma nebo to tam úplně “zabalili”?
Víceméně úplně zabalili. “Domov” máme jen na papíře, kvůli úřadům a tak. Trvalý na Slovensku a přechodný v ČR, tam jsme měli podnájem. Už tam bývají jiní lidé, nemůžeme tam přijet a nastěhovat se jim do obýváku. 🙂 Takže i když přijedeme za rodinou a přáteli, budeme řešit, kde zaparkovat a bydlet budeme stále v naší obytné dodávce.
Pár věcí se ještě schovává u mojí maminky, ale ty půjdou toto léto také pryč. Jdou to hlavně knihy a nějaké pro mě vzácné finské sklo a keramika, ještě jsem neměla to srdce vzdát se toho úplně a stále nevím, jak to vyřeším. Ale máma se bude stěhovat, tak budu muset.
Do dodávky jsme šli s tím, že to bude na dva roky náš jediný domov. A potom uvidíme. Možná se nám takový život zalíbí a ještě v něm nějakým způsobem budeme pokračovat. Syn bude ještě stále v mladším školním věku, ten první stupeň si umím představit i v domácím vzdělávání. Takže nemáme žádné místo kam se vrátíme. Náš domov cestuje s námi.
Je to vaše první zkušenost s tímhle druhem cestování?
Úplně první. Předtím jsme cestovali poměrně hodně, hlavně od té doby, co se narodil Adam, jenže to byl jiný druh cestování. Měli jsme i pár roadtripů ale to bylo na 2-3 týdny a v osobním autě, přespali jsme v kempech, hotelech anebo jsme stanovali. V obytném autě ani jeden z nás nikdy předtím nebyl, neznáme ani z dětství dovolenou v karavanu.
Jak vznikla myšlenka se přestěhovat do obytné dodávky a začít žít na cestách po Evropě? Plánovali jste ji dlouho a měli jste nějaké strachy nebo překážky?
Přišel s tím manžel před dvěma roky. Byl tenkrát v Portu na služební cestě a na YouTube viděl video chlapíka, který si sám předělal dodávku a se kterou vyrazil právě do Porta. Netuším, co ho na tom tak nadchlo, on při cestovaní nikdy nebyl fanoušek přesunů z domu do cíle. Ale když se mě zeptal, či by jsme to nezkusili, neváhala jsem ani minutu.
Miluju cestování, náš syn je teprve na začátku předškolního věku a chtěla jsem omezit (ideálně úplně vyřadit) cestování letadlem. Ideální příležitost. Do půl roku jsme prodali naše auto, začali jsme se ještě víc zbavovat věcí (už předtím jsme byli rozhodnutí pro minimalismus) a koupili jsme dodávku. Předělávali jsme ji rok a půl, při práci, bez zkušeností a vhodného nářadí a místa. Všechno jsme se učili a řešili za pochodu. Plus přišla korona, ta nám to také protáhla o několik dalších měsíců.
A strachy? Jen na začátku, co se týká přestavby. Tu dělal manžel téměř sám a on je “ajťák”. Od puberty sedí za notebookem, programuje, vyvíjí aplikace. S manuální prací neměl téměř žádné zkušenosti, leda tak poskládat nábytek z IKEA. Takže on obavy měl a do teď poslouchám, co mohl udělat jinak, lépe nebo co ještě opravit. Teď po měsíci víme o nějakých věcech, které chceme upravit, opravit nebo doplnit.
Proto jsme si dali měsíční zkušební jízdu a když se vrátíme zpátky k rodině, máme domluvené zázemí, doladíme co bude potřeba a znovu vyrazíme za hranice.
Zo samotné cesty jsme obavy neměli, dlouho jsme se na ni připravovali. Takže když jsme vyrazili, bylo to spíše v náladě “no konečně” než “uff, a co teď?” Za ty měsíce jsme četli tolik příběhů lidí, kteří tak žijí, že nám to přišlo až neskutečně normální. Překážky budeme řešit až nastanou, nepředstavujeme si předem co by se mohlo pokazit. Toho je hodně.
Auto není nové, kupovali jsme jetou dodávku, takže počítáme s tím, že dříve nebo později se něco pokazí. Ale věříme, že servis si s tím poradí ať už se budeme nacházet v jakémkoliv státě. Myslím, že Evropa je bezpečná pro tento druh cestování a nikam jinam se (zatím) nechystáme.
Co jsem si všimla spíte většinou na divoko. Je to určitě velké kouzlo tohoto typu cestování. Jak taková místa hledáte?
Je to kombinace aplikace Park4night a dostupných map. Já preferuji Mapy.cz, manžel je víc fanoušek Google Maps. Na místě potom zjišťujeme, zda se tam vůbec parkovat může, nebo zda se něco změnilo. Informace na Park4night nejsou vždy aktuální. Hlavně teď na východním pobřeží Španělska je pro obytná auta více zákazů. Ve vnitrozemí jsme si naopak mohli vybírat.
Máte dlouhodobý plán cesty nebo prostě jen jedete kam vás to v danou chvíli láká?
Nemáme žádný plán. Ten náš jediný byl začít v Portugalsku nebo ve Finsku. Jenže když jsme vyrazili, obě země oficiálně vstup bez karantény neumožňovali. Takže jsme začali Španělskem, kam stačil PCR test. A co bude dál, nevíme.
Máme maximálně plán u zubařky půl roku dopředu, což je doba, kdy se budeme motat okolo ČR a zajedeme i za rodinou na Slovensko. V létě se žení můj bratr, takže to se také určitě vrátíme. Ale i na cestách se rozhodujeme až v daný den. Jestli zůstaneme nebo se přesuneme. Jestli pojedeme 20 km nebo 200 km.
Víme, že do toho Portugalska i Finska pojedeme, máme velký seznam míst, kam bychom se chtěli podívat. Ale kdy a na jak dlouho, to absolutně netušíme. Necháváme to volně plynout. Pro nás je důležité aby byl na místě mobilní internet, protože manžel přes týden pracuje.
Život s malým dítětem v dodávce. Ve srovnání s tím normálním životem tady doma. Věřím, že je to v mnoha ohledech skvělé a někdy to zase nebude tak snadné. Jak to vnímáš ty jako máma?
Mně je asi jedno kde jsme a co se děje, já se přizpůsobím. Jestli jsme doma, je korona a sedí se doma, jestli jsme ve městě nebo na venkově, jestli jdeme na vícedenní turistiku nebo jsme týden na jednom místě. Zhodnotíme jaké jsou naše možnosti, přizpůsobíme tomu náš rytmus, vymyslíme nějaký program a najdeme balanc, aby z toho měl každý něco. My si to svoje najdeme kdekoliv.
Navíc s Adamem si dobře rozumíme, neznáme u něj ani období vzdoru a je zvyklý být s námi na cestách. Takže se.s ním cestuje snadno a to se odráží na celkové náladě. S manželem jsme spolu 15 let, jsme zvyklí být spolu denně, ponorkové nemoci se také nebojíme.
Život v obytné dodávce je snazší v tom, že máme úplné minimum věcí. Takže méně uklízení, méně vaření, protože na nic složitějšího nemám vybavení. Povinnosti jsou rychle hotové a zůstává víc na společný čas.
A je na místě říct, že nepracuji. Domluvili jsme se, že v práci skončím a po dobu cestování se budu soustředit na nás. Nemusím řešit vstávání, školku, kroužky a tak dále. Je to větší pohoda.
Jedinou nevýhodou je jazyková bariéra, Adam je velmi společenský a komunikativní, rád si hraje s jinými dětmi. S těmi staršími už to chce znát jazyk, takže se cizí jazyky snaží pochytit, aby si příště s dětmi mohl pohrát. Zatím preferuje hry s mladšími dětmi, kde není tolik potřeba společných slov.
Věřím, že když někde pobudeme déle, ten základ rychle pochytí. Už tak je bilingvní se slovenštinou a češtinou, zajímá ho co se jak řekne a vnímá rozdíly mezi jednotlivými jazyky.
Vyrazili jste na vaší velkou cestu v době, kdy se cestování zdá mnoha lidem spíše jako komplikované. Vnímáte nějak výrazně různá omezení související s koronavirovou pandemií?
Právě, že vůbec. Snad jen, že jsme chtěli jet do Portugalska nebo Finska a to se tenkrát nedalo. Už samotný transit do Španělska nás překvapil. Na hranicích nebyly žádné kontroly. PCR test? Ano, měli jsme, ale viděli jsme ho jen my. Ve Španělsku nás potom překvapilo, jak důsledně se nosí roušky. I v restauracích, když se zrovna nejí.
Jinak tam ale život fungoval normálně, obchody otevřené, v restauracích plno. Takže v tomto směru to bylo uvolněnější a prakticky žádná opatření jsme ani nepostřehli. A jako bonus bylo minimum turistů na většině míst, hlavně přes týden.
Když bychom vyrazili o pár měsíců dříve, jak jsme původně plánovali, rozhodně by to bylo omezenější. Teď jsme byli na takovém rozmezí, kdy se postupně uvolňovalo, turistů bylo maličko, jen Španělé vyrážející na víkend. Za nás idylka a perfektně nám to vyšlo.
I proto jsme se rozhodli víc cestovat a pojmout to skoro jako dovolenou než životní styl. Je jasné, že dva roky se nebude dát tak hodně přesouvat, postupně se chceme víc usadit a na jednom místě pobýt i pár týdnů, než vyrazíme na další.
Zatím jste byli hlavně ve Španělsku. Vím, že ho stále spousta lidí vnímá jako cílovou destinaci pro letní dovolenou s ohromnými turistickými komplexy podél moře. Jaké je Španělsko z vašeho pohledu? Je to dobrý cíl cesty obytnou dodávkou?
Je perfektní Španělsko je rozmanité, má hory, moře, městečka, památky, architekturu. Každý si tu něco najde, k moři vůbec není potřeb jezdit. Bojím se, že Španělsko nás neskutečně rozmazlilo. Na cestování dodávkou je skvělé, je tu spousta dostupných míst, kde se dá udělat servis vody (doplnit čistá, vylít šedá a WC), má parkoviště přímo vyhrazená pro obytná auta.
Mám pocit, že města nechtějí tyto auta úplně v centru. Ani se nedivím pro tu spoustu úzkých uliček. Takže mají vyhrazená místa na okrajích, ale stále 15-30 minut pěšky nebo kratší dobu MHD. Navíc my jsme fanouškové hor, na moři úplně nelpíme. Jeli jsme tam spíše kvůli Adamovi, který se těšil. Ale první týdny jsme byli ve vnitrozemí a tam to byl pro obytná auta skutečný ráj.
V plážových turistických městech pociťujeme víc, že karavany a obytňáky nejsou vítané. Viděli jsme fotky, kdy pár obytňáků obsadilo celé parkoviště, rozložili stoly a židle a dělali rámus. To by mi, jako místnímu, vadilo také, takže se zákazům ani nedivím.
Ale krásné pláže i místa se najít dají, stačí je trochu popojet, což s autem není problém. Případně zaparkovat o kus dál a projít se pěšky. Hlavně se chovat zodpovědně, neroztahovat se a brát ohled na ostatní. Když vidíme, že je to oblíbené místo a je tam hodně osobních aut, nejedeme tam. Ale když je parkoviště prázdné, postavíme se na kraj.
Možná máme i výhodu, že máme nenápadnou dodávku a ne velký plný integrál. Policie, která přijíždí poměrně často a ve dne i v noci víckrát, nám nikdy nic neřekla a nevyhnala nás. Snažíme se být nenápadní a odpadky odnáším nejen po nás, ale i po ostatních.
Letos se chystá vyrazit nebo o tom uvažuje spousta lidí, kteří žádné zkušenosti s cestováním obytnou dodávkou nemají. Co by jsi jim vzkázala nebo poradila?
Hlavně se toho nebát. To tvrdím od té doby, co s Adamem cestujeme. Ať už jsme jeli na měsíc do USA nebo šli Svatojakubskou pouť. Nebát se, zkusit to.
Každá cesta je jiná a to, že nevyjde první, neznamená, že druhá nebude skvělá. I to je zkušenost, ze které se dá poučit a pro příště vylepšit. Nemít velká očekávání, nestresovat se předem co všechno se může stát a plánovat jen tak trochu. Hlavně s malým dítětem, tam je plánování spíš na škodu. Ale zase je fajn, když si z toho něco odnesou i rodiče a nedělají to celé jen pro děti. Dát prostor druhým.
Navíc, dnes už je to hodně populární, dodávky a obytňáky půjčuje kde kdo. Dá se to vyzkoušet na týden nebo dva, vybrat si místo, kde je dobrý servis. Vyzkoušet bezkempu.cz nebo jen u známých na zahradě a stále je obrovská síť dobře vybavených kempů.
A dovolím si jeden tip na závěr. Zkusila by jsi nám říct tu největší vychytávku bez které by jsi se v dodávce neobešla?
No, když jsme byli u moře, tak rozhodně malý sušák, který umíme zastrčit do kolejnice bočních dveří. Manžel vytisknul na 3D tiskárně držáky, sušák jsme koupili za pár eur a tak jsme měli do večer suché plavky i ručníky. V zimě ve Finsku to ale nevyužijeme, tam budeme chválit spíš vlněnou deku.
Rozhodně si nemůžu vynachválit, že máme v dodávce sprchový kout se záchodem. Je to velký komfort, i když máme větší spotřebu vody a musíme častěji řešit její doplňování i vypouštění odpadní. Manžel si pro změnu pochvaluje větrák, protože tráví v dodávce víc času, když v ní přes den pracuje.
Blog Báry o cestování s malým dítětem, vanlife a spoustou užitečných tipů Na cestách s Adamom.
